Ve veterinární medicíně jsou nesteroidní protizánětlivé léky (NSAID) používány pro jejich analgetické, antiinflamatorní, a antineoplastické efekty. Nejčastějšími komplikacemi podávání NSAID jsou gastrointestinální ulcerace (GUE) a krvácení. U psů dostávajících NSAID byla zaznamenána také hepatotoxicita. Vlivy NSAID na ledviny jsou méně časté a většinou se vyskytují u psů, kteří mají renální onemocnění nebo konkurentní poruchu způsobující renální hypoperfuzi.
Při metabolizaci kyseliny arachidonové (AA) vznikají účinkem cyklooxygenázy (COX) prostaglandiny, prostacykliny a tromboxany. Tyto látky jsou produkovány v místě nebo poblíž místa jejich účinku a mají malé systémové efekty. V případě snížené renální perfuze prostaglandiny dilatují aferentní arterioly, což vede k udržení průtoku krve ledvinami. Jsou důležité také k uvolňování reninu z ledvin. Renin stimuluje uvolňování aldosteronu, který je nezbytný pro renální tubulární sekreci draslíku. Renální dřeňové prostaglandiny jsou nutné také pro renální tubulární exkreci sodíku a vody.
Účinkem NSAID je inhibice COX, která má dva izoenzymy: COX-1 a COX-2. COX-1 se pravděpodobně vyskytuje v organismu přirozeně a podílí se na autoregulačních funkcích, COX-2 je odpovědná za produkci zánětlivých mediátorů. NSAID inhibující převážně (carprofen) nebo pouze (etodolac, meloxicam) COX-2 se zdají mít méně vedlejších efektů. Je však pravděpodobné, že při vzniku renální dysfunkce spojené s podávání NSAID hraje roli více faktorů než pouze selektivita inhibice cyklooxygenáz. Je možné, že u psů s deplecí objemu krve hraje při udržování průtoku krve ledvinami důležitou roli právě COX-2.
Největší pravděpodobnost výskytu vedlejších efektů NSAID je u pacientů s preexistujícím onemocněním ledvin nebo deplecí objemu cirkulující tekutiny. Podání NSAID těmto pacientům vede ke konstrikci aferentních arteriol, což má za následek snížení průtoku krve ledvinami a ARF. Ze všech popsaných případů je zřejmé, že většina psů s ARF spojeným s terapií NSAID buď přijala nadměrné dávky léčiva, nebo měla souběžné onemocnění, které zvýšilo jejich náchylnost k ARF.
Příznaky většinou zahrnovaly akutní nástup inapetence, zvracení, a průjmu (meleny). Renální selhání bylo potvrzeno nálezem azotemie a snížením specifické hmotnosti moči. Ostatní laboratorní nálezy zahrnovaly anémii, hyperfosfatemii, zvýšení anion gap, zvýšení tCO2, hyponatremii, a hyperkalemii.
Terapie je symtomatická. Zahrnuje vysazení všech potenciálně nefrotoxických léků, infuzní terapii (zpočátku Ringer-laktát nebo fyziologický roztok, po rehydrataci roztoky o poloviční koncentraci), a podávání antagonistů H2 receptorů (ještě 4-6 týdnů po odeznění příznaků ARF). U většiny pacientů je ARF po rehydrataci nonoligurické, proto by neměla být podávána diuretika (riziko dehydratace). Jakmile začne pacient přijímat tekutiny a potravu perorálně, je možno ukončit parenterální terapii.
Prognóza je u většiny pacientů s NSAID indukovaným ARF příznivá.
Před nasazením NSAID by pacient měl být důkladně vyšetřen a hledány příznaky indikující postižení ledvin (pokles tělesné hmotnosti, PU/PD, anémie, azotemie, hypoalbuminemie, perzistentní izostenurie, proteinurie). K prevenci vedlejších gastrointestinálních účinků NSAID je úspěšně používán misoprostol.
Pravidla pro monitorování renální funkce u pacientů léčených NSAID nejsou pevně určena (biochemické vyšetření krve, vyšetření moči).

Forrester SD, Gregory GC. Renal efects of nonsteroidal Antiinflammatory Drugs. Comp Cont Edu 1999;21(10):910-919.

Zpět na seznam publikací